Depressed

5. září 2017 v 21:11 | Loretta |  Deníček

První den školy nedopadl vůbec dobře. Včera jsem tam nebyla a jsem za to ráda. Aspoň jsem byla ještě trochu v klidu.
Jestliže jsem měla depky už koncem prázdnin, tak tohle se s tím nedá vůbec srovnávat. Je to tisíckrát horší. Nesnáším to tam. Už abych byla pryč.
Ještě jsem ani nevkročila do budovy, a už jsem byla nervózní. A jak jsem pomalu šlapala do schodů, stoupala i moje nervozita. Bála jsem se, jaké bude přivítání. Ne příliš vřelé, až na jednu dvě osoby. Jinak obyčejné ahoj.
Uvědomila jsem si, že vlastně nemám o čem mluvit. Jaké byly moje prázdniny? Co zajímavého jsem zažila? Co jsem vlastně celé ty dva měsíce DĚLALA? Nemůžu všem říct, že jsem seděla doma na zadku nebo makala na brigádě a přitom se neustále trápila s myšlenkou na jídlo a na to, jak to kazím, na to, že nehubnu, že přibírám... Připadala jsem si tam jako kůl v plotě. Prostě taková odstrčená, vždycky jenom někde na kraji, a to jen pokud se tam vecpu.
Úplně jsem v sobě cítila tu přetvářku. Navenek vše v pohodě, nic mi nevadí, ale vevnitř černo.
Nebude ti vadit, když budeš sedět s Xyz? A kdyby vadilo, co s tím udělají? Za ty tři roky, co jsem na té škole, sedím pokaždý s někým jiným. S tím, kdo na mě prostě zbyde. A zrovna dneska jsem přemýšlela, s kým bych doopravdy chtěla být v lavici. S nikým. Jenom sama někde vzadu v rožku. Už se nechci dál prát o pozornost. Myslím, že mi dávají dost jasně najevo, že přebývám.
A ještě je tu jedna věc...
Nějakým nejmenovaným způsobem se o mně dozvěděli něco, co jsem nechtěla, aby věděli. Prostě to nějak uniklo a rozšířilo se. Už jsem to cítila nějakou dobu a dneska se mi mé podezření opravdu potvrdilo. Pokud bych to někdy někomu řekla, tak jsem to chtěla udělat osobně. Teď se to taky může jevit jako podraz z mé strany :(
Nevím, co mám dělat. Poslouchám pořád dokolečka jednu depresivní písničku, brečím a mám strach, že si ublížím... Čekám, až se vše vyjasní. Od všech problémů vždycky jen utíkám. Vím, že vždycky nebudu moct. Že jednou se jim budu muset postavit. Ale dokážu to?
Naděje umírá poslední. Doufám, že zítřek bude lepší. I když o tom pochybuji...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | Web | 6. září 2017 v 13:06 | Reagovat

Zlatíčko, to mě mrzí :( ♥ My ti všechny držíme palce a myslíme na tebe ♥ Taky jsem to ve škole neměla moc ráda, vlastně jsem skoro nikoho nezajímala a taky jsem nemohla říct, co se ve mě skutečně děje. Teď zpětně mě to moc mrzí. Mohly to být tak skvělá léta a nebyly..

2 Kara Kara | Web | 6. září 2017 v 13:29 | Reagovat

Moc mě to mrzí beruško. Docela tě chápu, na gymplu jsem měla taky hodně s tímhle problém, s pocitem, že jsem tam navíc, že si tam vlastně s nikým nerozumím a s pocity úzkosti. Ale upřímně nejlepší co ti můžu poradit, je se všem problémům a tomu čeho se bojíš postavit čelem. Uvidíš, že se ti potom uleví, budeš mít jasno a navíc na sebe budeš hrdá, že si to překonala a dokázala to. :)
Držím ti palečky <3

3 atissproana atissproana | Web | 8. září 2017 v 17:50 | Reagovat

Mrzí mě to, opravdu ano. :( Jak už tu psala Kara, je ale dobré, postavit se svému strachu, svým problémům. Chápu a vím, že to zabere hodně úsilí a nejde to hned, ale ty se s tím určitě zvládneš poprat, bojuj! Až to dokážeš, budeš se cítit lépe, to mi věř. :) Drž se<3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama